Kdyby tisíc paviánů

„Začíná jedno z mých individuálních setkání. J. přichází se zvláštním, křečovitým úsměvem, bouchá do věcí kolem. Jdeme k místnosti, kde dnes máme společný program. Po cestě vyhodí své boty dopředu. S prásknutím dopadají na zem. Podívám se na ležící obuv, pak na svého svěřence a přátelským hlasem pronáším: „To jsem zvědavá, jestli teď ty boty půjdou samy… Nejspíš nepůjdou“, odpovím si s úsměvem. „Ty děláš takové dobré vtipy“ pronese J. (ano, i lidé s autismem mají smysl pro humor). A já cítím, jak se napětí, ve kterém přišel, lehce uvolní. Po cestě beze slov bere své boty a ukládá je do botníku.

Naše setkání mimo jiné obsahuje pozdrav, krátkou masáž a pohybové hry, které v tomto případě slouží více pro podporu komunikace a sociálních dovedností, než posilování fyzické kondice. Když mluvím o tom, co budeme dělat, pronáším tak trochu mimoděk větu: „Máma mi říkala, že za mnou přijdeš rovnou ze školy, tam je třeba hodně přemýšlet, Tvé tělo teď může být trochu unavené.“

J. se směje. „Hlava bolí. Ve třídě je to jako když vřeští tisíc paviánů.“

Toto sdělení může znít trochu paradoxně, protože kdo J. zná, ví, že často od rána do večera nezavře pusu, dokáže být velmi hlasitý a hlava tak často bolí jeho okolí. Bohužel tady fráze „Tobě to taky není příjemné, tak to nedělej ostatním“ jednoduše nefunguje.

Důvody mohou být různé. Jedním z nich je obrana organismu proti velké vnitřní nejistotě, dalším může být, že pokud jsme citliví na zvuky a je náročné, abychom se soustředili, prostě si začneme vytvářet své vlastní zvuky, abychom přehlušili to, co drásá náš nervový systém. Dalším je ten, že pro jeho myšlení může být těžké rozlišovat myšlenky a slova – diferenciovat co si pomyslí a co řekne nahlas. To se zrcadlí i v jeho těle. Hlasitou řeč může mít zas na svědomí svalové napětí, které děti s autismem velmi často nemají pod kontrolou.

Věřím, že tělo pro J. často nefunguje tak, jak by si sám přál. Vidím to i v rámci našeho setkání, kde i přes velké soustředění a snahu napodobit pro běžného smrtelníka jednoduché pohyby, není úspěšný. Upřímně, do takových situací ho nedostávám úmyslně, protože situací, kdy selhává nebo se dostává do konfliktů a jeho chování je vyhodnoceno jako „problémové“, má v životě dost.

Často slýchám frázi: „na to si musí zvyknout, to je realita“ apod. Zvykli jsme si, že naše těla a nervové systémy toho mají naloženo opravdu hodně. Dítě na spektru autismu často tato realita zlomí, nebo ho zpětná vazba jeho okolí donutí věřit tomu, že je agresivní, neschopné, líné, neposlušné, nedostatečné…

Žijeme v době, kdy je svět po smyslové stránce „tak trochu moc“ na všechny. Mnoho věci změnit nejde. Co měnit jde, je přístup, jak pohlížíme na chování dětí jako je J.. Tím, že chování bereme více jako komunikaci a informaci o tom, jak můžeme děti dál podpořit, než informaci o vlastnostech jejich osobnosti nebo vychování.

Namísto fráze „to musíš vydržet, to není tak hrozné“ nebo „přestaň se takto chovat“ nabídneme pochopení, nebo třeba tlumící sluchátka, se kterými i řev paviánů, může být trochu snesitelnější…“

Mgr. Jana Kaleta

Sociálně aktivizační služba

Za sklem o. s. – ZLÍN